Dnešní den byl den, kdy devět děvčat, která byla těmi nejlepšími kamarádkami pod Sluncem už od dětství, strávily jejich léto společně na pláži u moře. Byli to poslední dva dny, kdy měli čas si užít letních prázdnin. Pak všechny nastoupí na střední školy.
  Když byli děvčata stále na základních školách, slíbily si navzájem, že všechny budou navěky a navždy spolu, ať se děje, co se děje, a nastoupí na tu stejnou vyšší střední školu.
  Bylo už velmi, velmi pozdě, když se všech devět vrátilo zpět z pláže, a šly spát, aby mohli zítra ráno brzy odjet. Děvčata si pronajala luxusní apartmá se širokým balkónem. Byly totiž v hotelu, který patřil rodičům Komatsu Kanekawě.
  "Áááách, jsem tak unavená..." řekla ospale Yuna. Ostatní dívky si taktéž zívly a Asana byla opět poslední, která zamhouřila oko, jelikož nemohla přestat hrát ty své hry na Nintendu.
  "Psst, Sayu-chan, spíš už?" zašeptala Nanase na Sayuri, která ležela hned vedle ní po její levici.
  "Právě jsem usínala," zamumlala v odpověď.
  "Promiň, nemůžu spát."
  "Měla jsi zas zlý sny?"
  "Ne, jsem jen děsně natěšená a možná vyděšená,"
  "Kvůli čemu?"
  "Kvůli střední. Co když neudělám zkoušky?"
  "Já vím, že se dostaneš na stejnou školu, jako my, Nano-chan."
  "Jak to můžeš vědět?"
  "Daly jsme si slib, vzpomínáš?"
  "... pravda," Nanase držela Sayuri za ruku a usmívala se, "daly jsme si slib." Pak Nanase a Sayuri zavřely své oči a usnuly během tiše cvrkajících cvrčků, stejně jako ostatní dívky.

  Bylo odpoledne a dívky právě opouštěly pokoj a hotel Komatsuiných rodičů. Autobus na ně venku čekal už šest minut. Všechny si spěšně nasedly a vyrazily na cestu domů. Během cesty holky zpívaly pár veselých písniček na cestu, jen Asana byla opět na svém Nintendu a nevšímala si okolí.
  Nanase začala zpívat pár jejích hloupých písniček, které většinou projevovaly zrovna to, co by řekla normálně, kdyby to nezazpívala: "♪♫♪Jsme na cestě domů. Co vidím, když podívám se z okna ven? Jen cestu dlouhou před námi a stromů pár. My právě vracíme se z pláže pěkného. Kde spát jsme měly, díky Ko-chan, která dítětem z bohaté rodiny je.♪♫♪"
  "Nanase! Přestaň zpívat o tom, že jsem dítě z bohaté rodiny!" stěžovala si Komatsu. Ve skutečnosti se jí ale ta hloupá písnička líbila.
  "Ale je to pravda," řekla Chamaki a ušklíbla se.
  "Ne, to není!"
  "Opravdu je, Ko-chan." Potvrdila Sasaki.
  "Všechny buďte zticha!"
  "♪♫♪Ko-tan má opravdu spoustu peně-♪♫♪"
  "Přestaň s tím, Nanase!" napomenula ji znovu Komatsu. Když Nanase hodlala v písničce pokračovat, autobus s sebou silně škubl a pár děvčat vyletěla ze sedadel ven a praštila se o přední sedadla. Autobus stál a řidič tiše zaklel. "Já vás slyšela," zašeptala mu do ucha Nanase. Řidič s sebou jen polekaně škubl a zamračil se na dívku s dlouze hnědými a kudrnatými vlasy.
  "Mimochodem, proč nejedete? Nemůžu pokračovat ve své písničce."
  "Nezastavil jsem naschvál," ohradil se řidič.
  "Tak proč tedy?" zajímala se Nanase.
  "Zdá se, že se některá z gum vyfoukla."
  "Co to znamená?"
  "Že s vyfouknutou gumou nemůžeme pokračovat v cestě."
  "Tak ji nafoukněte,"
  "Na to my nebudou ani stačit vaše plíce."
  "A na co potřebujete plíce?" řidič raději vystoupil, aby se podíval, kolik kol se dopravnímu prostředku vyfouklo, než aby pokračoval s Nanase v tom nesmyslném dialogu, který vůbec nikam nevedl. "Co říkal?" ptala se Sayuri.
  "Že chce naše plíce," odpověděla jí v klidu Nanase. Sayuri raději dál nehloubala v tom, co by to asi mělo znamenat a vystoupila ven, protože v autobuse se začal tlačit vzduch, který jí nebyl příjemný. Holkám nezbývalo nic jiného, než čekat, až budou gumy opět v provozu. Shodly se na tom, že to bude nejspíš trvat ještě hodně dlouho. Proto se nabídla, že řidiči pomůžou, jenže jejich pomoc odmítl. A tak si Nanase z nudy začala vymýšlet příběhy, se vztahovali na ně a na řidiče, který tohle údajně naplánoval, aby je všechny mohl znásilnit, zabít a pak zahrabat někde tady v okolí. Ale čas plynul poměrně rychleji, než děvčata čekala. Za chvíli jim řidič radostně oznámil, že se opět můžou vydat na cestu. Nastoupily si a psychicky se připravily na další Nanasiny písničky a příběhy. Naštěstí během cesty domů, v autobuse na dlouhou dobu usnula a děvčata mohla dál pokračovat v poklidné jízdě. Nakonec ale stejně všechna usnula stejně tak, jako Nanase.
  A to byl jeden z letních dní, devíti nejlepších kamarádek, které byly uneseny úchylným řidičem.

  Byla jsem tak naštvaná, že jsem nechtěně svému zákazníkovi ustřihla větší kus vlasů, než jsem měla původně v plánu. Ano, živím se jako kadeřnice.
​  "Zatraceně, dámo! Mohla byste se laskavě víc věnovat mým vlasům?!" stěžoval si můj zákazník a zlostí skřípal zubami.
  "Jistě pane, omlouvám se." I přesto jsem se zákazníkovi dostatečně nevěnovala. Hřebenem jsem zákazníkovi pomalu pročesávala jeho dlouhé vlasy, které měl upevněné v culíku černou gumičkou. Vzala jsem nůžky do pravé ruky a tou druhou jsem mu stále česala vlasy. A pak jsem ustřihla zákazníkovi celý culík až tam, kde měl vlasy uvázané gumičkou. Zákazníkovi vlasy se rozpustili a padali mu do tváře. Odtrhnul pohled od časopisů, co měl na klíně, podíval se na můj odraz v zrcadle. Minutu se díval do mé zmatené tváře, ztrhl ze sebe kadeřnický plášť a v obličeji začal rudnout. "Říkal jsem jen zastřihnout konečky, ne celý culík! Čemu na tom nerozumíte?!" V tu chvíli přišla šéfová a ani se nemusela ptát, co se stalo.
  "To vy jste mu ustřihla ten culík?" optala se a prstem ukazovala na jednu hromadu vlasů na dlážděné zemi.
  "Ano, ale-"
  "Tohle je vaše poslední chyba, kterou jste udělala, rozumíte?"
  "Rozumím,"
  "Můžete jít, máte padáka."
  "Prosím?"
  "Slečno Castillonová, neberte si to osobně, ale... nechci aby pro mě pracoval někdo tak neschopný, jako vy. Vrátíte panu Tobiasovi pe-"
  "V pořádku. Tady slečna Castillonová," vyslovil mé jméno s velikým opovržením, "mi nic vracet nemusí. Stačí, když mi už po zbytek života zmizí z očí." Pobaveně se zasmál a než odešel, oznámil: "Vaši zahanbenou tvář si budu pamatovat,"
  Neměla jsem nejmenší tušení, jak mám své sestře říct, že mě vykopli z práce. Moc dobře jsem věděla, že se bude zlobit. Proto jsem musela najít novou práci, co nejdřív. "Adro!" Otočila jsem se za hlasem, Walton.
  "Jdeš domů?" na otázku jsem jen kývla hlavou.
  Společně jsme nastoupili do výtahu a čekali, až nás vyveze do patnáctého patra. Neustále jsem se musela dívat na měnící se červené číslice a čekala jen na to, až se ukáže číslo patnáct. "Hele Adro, není ti něco?"
  "Jsem v pohodě," odsekla jsem. Patnáctka. Jakmile se dveře otevřeli, vylezla jsem jako první, abych už se nemusela s Waltonem vybavovat. "Adro,"
  "Slib, že to Bryanně nepovíš," kývl a nic neřekl, "vyhodili mě."
  "Aha," bez dalšího zájmu kolem mě prošel do bytu.
  "Hej, najednou tě to nezajímá?!" vyjekla jsem po švagrovi a práskla dveřmi.
  "Promiň, chceš abych se zajímal?"
  "No... vlastně ne!"
  "Zajímal o co?" vyzvídala má sestra, která se z ničeho nic zjevila a pomalu sešla točité schody dolů.
  "Ále, Adru vyhodili z práce," opáčil poslušně Walton a mávl nad tím jen rukou. Přitom si rozvazoval kravatu.
  "Waltone!" sykla jsem na něj a měla chuť po něm hodit něco ostrého. "Tebe vyhodili?" optala se Bryanna. "No, vlastně-" chtěla jsem situaci nějakým způsobem ulehčit tím, že bych si příběh toho, co se stalo, udělala trochu po svém. Jenže Bryanna mi tu možnost nenaskytla. "Hned zítra vyjdeš z domu a najdeš si práci." Řekla přísně a tím diskuze byla ukončena. Abych řekla na vysvětlenou, proč je Bryanna pořád doma, když vám vyprávím tenhle příběh, zapomněla jsem vám říct, že Bryanna měla pracovní úraz, dali jí dva měsíce na zotavení. Do práce se měla vrátit už před měsícem.

  Měla jsem pocit, že jsem prošla celý Polaris, jen abych si našla práci. Nezbývalo mi nic jiného, než zajít do zdejší banky v Polarisu. Byla bych šla sem už dříve, jenže co jsem slyšela, pracuje zde velká většina androidů než lidí. Takže jsem měla minimální šanci, že zrovna tady dostanu fleka, ale i přesto jsem doufala. Nejistě jsem vzala za veliké, tlusté a mosazné madlo u velikánských dvojitých dveří. Opřela jsem celou svou váhu o madlo a otevírala si tak těžké dveře. Uvnitř budovy to bylo ještě mnohem větší, než vypadala sama budova z venku. Bylo to až děsivé. Po pár minutách prohlížení si budovy banky s vysokým klenutým stropem, s uprostřed obrovsky naleštěným lustrem, a po nejistých přešlapech z nohy na nohu, jsem zamířila k pultu.
  "Ehm... promiňte,"
  Dáma, velice urozená, vztyčila svou hlavu plnou blonďatých vlasů v nádherně upraveném drdolu takovou rychlostí, až jsem se skoro divila, že jí neulítla. Mírně naklonila hlavu na levou stranu, usmála se a pár krát zamrkala očima. "Ano? Mohu Vám nějak pomoci? Chcete si vybrat peníze z účtu? Chcete vědět kolik peněz máte zrovna na svém účtě? Chcete si převést účet?..." Ta ženská na mě začala chrlit tolik otázek, že bylo těžké je vstřebat všechny najednou.
  "Prosím!" zvýšila jsem na ni ostře hlas. Jen na mě zmateně zamrkala a mlčela, "Chtěla bych si promluvit s ředitelem banky."
  "Och ano, pana Barnetta najdete o poschodí výše. Dveře vpravo."
  "Děkuji." Při nasměrování se stále usmívala a dívala se po mně, jestli jdu správným směrem. Skoro se divím, že se mě nezeptala na něco jako, 'Proč za ním jdete? Chcete po něm peníze?' a další takové otázky. Když jsem byla o každý stupínek výš a výš, začala jsem přemýšlet, co řediteli říct, abych dostala alespoň práci tady a neodešla zas se zavřenými dveřmi před nosem. Než jsem zaťukala na dřevěné dveře s velmi tmavým nátěrem, zevnitř se ozvalo dutým hlasem, "Dále,". Věděl o mém příchodu mnohem dřív? Neváhala jsem, vzala za kliku a s lehkým zavrzáním jsem za sebou dveře opět zavřela. "Um-"
  "Posaďte se, prosím." Posadila jsem do zvláštně tvarovaného křesla, které ale bylo mimochodem velmi příjemné na sezení. Byla jsem natolik zaujata jeho orámovanými obrazy, které mu visely na zdech, že jsem si až po chvíli povšimla, že za tu dobu, co jsem přišla, je ke mně pan Barnett otočený zády. Neotočil se ani, když ke mně mluvil. Pan Barnett seděl na židli, která měla kolečka a opěrku tak vysokou, že jediná část těla, která se dala zahlédnout, byli jeho lokty, když se zrovna opíral o postranní opěrky židle. "Pane Barnette-"
  "Co vás k nám přivádí, slečno..."
  "Castillonová, já-"
  "Jestli jste si sem přišla stěžovat, že vás naše banka okrádá, tak vás budu muset zklamat. Jsme slušnou bankou už po staletí. To, že jste ztratila své peníze z účtu, není naše chyba, ale vaše, že si svůj účet nehlídáte."
  "Vlastně, já dnes přišla abych požádala o práci, pane Barnette." Řekla jsem rychle, než by mě zas pan Barnett předstihl a já bych znovu neměla tu možnost dostat se vůbec ke slovu. Chvíli mlčel a zavrtěl se na své židli, byl stále ke mně otočený zády.
  "Líbí se vám ten obraz? Dívám se na něj už celé dny."
  "Promiňte...?"
  "Ten obraz, líbí se vám?" otázal se znovu.
  "Myslím, že ano?"
  "Promiňte, o čem jste to mluvila předtím?"
  "Hledám práci, a tak mě napadlo..."
  "Zítra v sedm hodin ráno nastupujete."
  "Ehm... prosím?"
  "Neslyšela jste?"
  "Co pohovor? Nezajímá vás jakou školu jsem vystudovala? Nebo tak?"
  "Mě nezajímá na kterou školu jste chodila."
  "Nezajímá vás jakou mám minulost...?"
  "Ani jakou máte minulost. Je zde málo zaměstnanců. I kdybych s vámi dělal pohovor, musel bych vás přijmout bez ohledu na to, jestli jste školu vůbec dodělala, nebo kde jste pracovala, nebo ať už by byla vaše minulost jakkoliv hrůznější. Zítra v sedm ráno vás tu chci vidět."
  Tím to haslo. Byla jsem přijata, aniž bych musela dělat pohovor. Pan Barnett byl velmi zvláštní. Skoro by se dalo říct, že laskavý, jenže když ke mně mluvil, jako bych slyšela z jeho hlasu malou špetku nenávisti. Navíc řekl, že mě chce zítra v sedm ráno vidět. Jenže jak si může pamatovat tvář, kterou nikdy neviděl?

  Dnes ráno jsem vstala v půl sedmé, abych to akorát stihla do práce. "Dobré ráno, švagrová."
  "Jo jasně," zamumlala jsem a zmizela jsem dřív, než jsem stihla s Waltonem prohodit další slova. Když jsem dorazila do banky, zástupce pana Barnetta mě šoupl za první pult, popřál mi jen hodně štěstí a to bylo všechno. Ani jsem nevěděla, jak se zaměstnanci správně jednat. "Jste tu všichni?" zaslechnutí hlas pana Barnetta mě přimělo k tomu, abych se otočila po hlase, a jaké překvapení mě nečekalo.
  "Vy?" vyšlo z něj zlostně, když uviděl mou tvář, "Proč tam stojíte?"
  "Včera jste mě přijal," chvíli jsem váhala, jestli ho oslovit pánem, nakonec má odmlka byla natolik dlouhá, že už to bylo zbytečné. Nakonec jsem dodala jen, "Nezapomínejte, že mi tuhle práci dlužíte! To kvůli vám jsem přišla o svoji předchozí práci."
  "Cože? To vy jste mi ustřihla culík!"
  Stejně vypadal s kratšími vlasy mnohem pohledněji, než předtím. Ach ano, můj nadřízený je můj zákazník, kterému jsem ustřihla ten culík. Tobias Barnett.

  Je 30. století. Svět je jiný. Dnes mezi námi žijí i androidi, kyborgové nebo-li roboti. Dnes už jsou natolik vyvinutí, že jsou těžko rozeznatelní od lidí. Třetinu Polarisu tvoří androidi, kterých přibývá stále víc a víc, že je tu tak málo místa pro nás ostatní, lidi. Každý z nás si uvědomujeme, že se nás androidi snaží vyhubit a Polaris bude patřit jim. Jejich problémem je to, že Polarisu stále vládnou lidé, i přesto, že naše hlava státu je android.
​  Většina androidů jsou využíváni jako sluhové k domácím pracím. Prozatím se nestalo, že by člověk měl pracovat pro androidy, jako slouhové. Velká hromada androidů námi opovrhuje, protože jsme na vyšší úrovni, než-li oni. Protože oni pracují pro nás a jsou vždy pod námi, nikdy nad námi -tedy, pokud nejde o prezidenta samotného. Možná vás ani nepřekvapí, že existuje i tajný spolek androidů, kteří by nejradši naši rasu vyhubily. To mi připomíná, když mluvili ve zprávách o Neandroidech, čili o nás, doslova zadupali kameramana, protože byl jedním z nás. Ano byl, nepřežil to. Jednou se rok po Polarisu nesla pomluva, že náš prezident patří k těm androidům, kteří námi opovrhují. Jenže to byla absolutní blbost, protože jeho žena je člověkem. Navíc by nás, Neandroidy dávno z Polarisu vyhubil, což zatím neudělal.
  Androidi jsou oproti námi o dost na nízké úrovni. Když nad tím tak přemýšlím, tak možná i sám prezident. Mají totiž vzadu na zátylku tak zvanou Kartu, bez které nemají možnost žít. V Kartě jsou uložena veškerá jejich data, ať už jde o vzpomínky či cokoliv jiného, je to v podstatě jejich srdce a mozek zároveň. Jakmile mají Kartu odebranou, žijí maximálně ještě tři až pět hodin, ne-li víc či méně. A náš prezident, jako jediný z androidů, má dvě Karty. Nemusím snad vysvětlovat proč.
  Moc často tady roztomilou androidskou rodinku nepotkáte. Protože androidy nemůžou mít vlastní děti, stejně tak, jako nestárnou a můžou žít věčně. Tedy do té doby, co jim neodeberete Kartu. Jestli si myslíte, že když android ztratí svou vlastní Kartu, nebo mu jí někdo vzal, tak si nemůžete jen tak zajít do obchodu a žádat od prodejců, aby vám prodali Kartu. Neprodají vám ho ani když za pár hodin android... přestane fungovat. Jelikož každý android je nucen si svou Kartu bezpečně hlídat, tak, aby se mu neztratila a ani nebyla odebrána. Každý android má totiž už od svého vytvoření vlastní Kartu. Samozřejmě jediné Karty, které se v Polarisu prodávají, jsou na Černém trhu, kde koupíte téměř všechno. Ale prodávat Karty na Černém trhu se trestá dle zákona. Díky tomu můžete strávit zbytek života ve vězení nebo ve šrotu, pokud se jedná o androida. Samozřejmě jsou trestáni i ti, kteří si koupili Kartu od obchodníka z Černého trhu. Androidi mě vždy fascinovali. Byli pro mě něco zcela neuvěřitelného. Až do doby, kdy jsem jimi právě teď celkem znechucena. Taky bych nikdy neuvěřila, že bych kdy byla příbuzná s jedním z nich. A tím je právě Walton Nylund, manžel mé sestry Bryanny Castillonové, tedy teď už Nylundové. Příjmení Castillonová si nechat nechtěla a trvala na tom, aby měla stejné příjmení jako Walton. Ach ano, pokud jde o děti, když je android s člověkem... na děti můžou zapomenout. Maximálně si jedno adoptovat. Jenže Bryanna nikdy neměla ráda děti. Možná proto, si vzala toho prohnance Waltona.
  "Dobré ráno přeji, švagrová." A ano, bohužel, jsem jeho švagrová. Věděl moc dobře, že nesnáším, když mi tak říká. Nechutně se ušklíbl a dělal si kávu. Myslíte si, že androidi nepotřebují jíst a nemají stejné potřeby, jako my? Jste na omylu. Jak už jsem říkala, tihle androidi jsou už mnohem vyvinutější.
  "Pro tebe slečna Castillonová," opravila jsem ho. Jen se zasmál a nabídl mi kávu. Váhala jsem, nakonec jsem neohrabaně vzala hrníček a srkala. Pravdou je, že Waltona nemám moc v oblibě, ale ta jeho hezká džentlmenská výchova, se mi líbí. Což je asi to jediné, co se mi na něm vůbec líbí. Usedla jsem za pult a cítila na sobě jeho pohled. Oba dva jsme mlčeli, já hlavně proto, že jsem s ním mluvit nechtěla.
  "Chutná ti?" zeptal se a zíral na mě, dokud nedostal odpověď. Přestala jsem upíjet, položila jsem hrnek, plný do polovic a dala ho stranou.
  "Ne, je hnusný." Zalhala jsem. Nedokázala jsem prostě přiznat, že jeho kávy jsou vždycky vynikající.
  "Můžu ti udělat jiný," nabídl se.
  "Ne díky," Walton si jen povzdechl a dopil. "Když už jsi ale tady, tak bys mi mohl udělat snídani."
  "Nejsem tvůj sluha, ale švagr, Adro." Pověděl mi povýšenecky, ale postavil se ke sporáku a připravoval mi snídani. Za pár minut byla hotová. S chutí jsem se do jídla pustila. Walton byl tvořenej kuchař. I když odvedl svou práci, jako vždy dobře, něco málo jsem nechala a dodala: "Nic moc, ale díky." Poděkovala jsem a vstávala jsem od pultu. Jeho silný stisk na mé paži, mě zastavil. "Vadí ti něco?" pronesl ke mě chladně a tiskl mi paži stále stejnou silou.
  "Ty mi vadíš," odpověděla jsem stejně chladně.
  "Proč?" pustil mě a zíral mi do očí. Chtěla jsem se dívat jinam, jenže ty jeho svítivě modré oči, jako by mě donutily, se mu dívat přímo do nich. "Záleží na tom?" prohodila jsem.
  "Mně ano, štve mě, jak se ke mně chováš."
  "Tebe to štve? Tak to bys měl zajít za Bryannou a povědět jí to,"
  "Aha," zasmál se a dal ruce v bok, "tobě vadí, že je se mnou Bryanna a ne ty."
  Vyprskla jsem smíchy. Bryanně bych nezáviděla, obzvlášť ne jejího nafoukaného manžela. Štve mě, jak si ze mě pokaždé utahuje. Myslí si, jak moc je to vtipný. Tak jsem dělala to, co on. Přesto, že s tím přestal, já v tom pokračuji. Nemá tušení, že to samé mi dělávali i děti ve škole. "Nechci tě, to se neboj," byla jsem konečně na odchodu, když v tom mě opět chytil za paži a jeho měkké rty se tiskli k mým. Z jeho silného sevření jsem se nemohla vymanit. Byla jsem uvězněná v jeho polibcích a měla jsem co dělat, aby mi dal šanci se nadechnout. Trvalo to celkem tři minuty a pak mě nechal. Byla jsem naprosto zmatená a... šokovaná. "Proč jsi to udělal?!" vypěnila jsem vzteky, nad jeho neomaleností.
  "Promiň, myslel jsem, že to chceš,"
  "Víš, co věta 'Nechci tě, to se neboj,' znamená?!"
  "'Prosím Waltone, polib mě,' ?"
  "Ne! To znamená 'Nechci tě, to se neboj' !"
  "Jak to mám vědět?"
  "Ty..." strašně moc jsem mu chtěla zanadávat, jenže jsem se uklidnila a pokračovala s klidnějším dechem, "O tomhle... Bryanně ani muk, jasný?" pohrozila jsem mu prstem.
  "Když už jsme u Bryanny... necítím se s ní nějak šťastně,"
  "Zatraceně Waltone, Bryanna je tvá žena a já její sestra, co tě nenávidí."
  "Šťastnější bych byl s tebou,"
  "Ne, to nebyl!"
  "Proč to říkáš?"
  "Proč to říkáš ty?!"
  "Zamiloval jsem se do špatné sestry,"
  "Sklapni... buď zticha! Bryanna se o tomhle nesmí dozvědět!"
  "Dozvědět co, Adro?" Bryanna sešla dolů s rozcuchanými vlasy a postavila se po boku svého muže. Řekla bych věrného, jenže Bryanně věrný nebyl. A teď, stála přede mnou se zmateným výrazem. A kruci! pomyslela jsem si a pokoušela se z toho nějak vyvlíknout. "Ah... že jdu pozdě do práce," zmizela jsem z domu ještě dřív, než Bryanna stačila odpovědět. Nemůžu dopustit, aby zjistila, že se její sestra líbala s jejím manželem. Nejhorší na tom je, že se mi to líbilo. Mělo by mi to vadit, nebo ne? Jsem špatná sestra... Ale víte co? Zrovna jsem si vzpomněla, že se takhle androidi můžou často poškodit.
  Mimochodem, vítejte v budoucnosti.

  "Prostě... mi zkus věřit," říkal... a... proč mě sakra vzal za ruce?!! Proč to udělal?! Je to jen jeho chyba, že se teď takhle cítím!! Tolik ho nesnáším! Pořád je to arogantní blbeček!

  Časně ráno šla Maiko do školy a nemohla se přestat třást, když si vzpomněla na ten moment, kdy ji Kou chytl za ruce. Bylo to pro ni velmi zvláštní... stále nechápala, proč se k ní takhle chová. Musel přece vědět, že ho nenávidí za ty dny, kdy byli na základní škole. Pro Maiko to bylo téměř neodpustitelné... ale když ji vzal za ruce... byl to pocit, jaký nikdy nezažila. Byla to chvíle, kdy měla pocit, že jí ten hrozný člověk nikdy neublížil a ona mu všechny ty věci odpustila. Byla to chvíle, kdy měla pocit, že se do svého úhlavního nepřítele zamilovala. Ale to bylo naprosto nemožné. Rozhodně...
  "Hej!" Maiko se otočila za hlasem, o kterém se domnívala, že volal zrovna ji, "Och, to jsi ty!" řekl. Znala jeho tvář, ale neznala jeho jméno. "Promiň mi, že jsem na tebe tak zavolal. Viděl jsem stejnou uniformu, tak jsem byl zvědavý." Vysvětlil jí a usmál se.
  "V pořádku," ... "och, a děkuji ti za tu věc, kdy jsi mě zachránil v první den, co jsem na Hanazono přišla."
  "Bez problému, znala jsi ho? Protože to vypadalo, že ano."
  "Um... dalo by se říct. Je to jen... starý 'přítel' ze základní školy."
  "Nevypadalo to ale, že spolu nějak vycházíte." Vyzvídal dál předseda třídy 2-C.
  Maiko na to přitakala, "Taky že ne."
  "Ach tak, mimochodem. Renzo Tenshi." Představil se jí mile.
  "Maiko Tenshi, ráda tě poznávám."
​  "Máme stejné příjmení, to je pěkný. Můžeš mi říkat Renzo, obvykle mi říkají Ren, ale to nemám rád. Můžu ti taky říkat jménem?" zeptal se ji.
  "J-jistě,"
  "Asi mi do toho nic není, ale když jsem šel včera domů, potkal jsem tě. Byla jsi celá rudá." Zasmál se, když si vzpomněl na to, jak roztomile vypadala.
  "Ach... j-já jen-"
  "Nemusíš mi to vysvětlovat, vypadalas jen... roztomile," Cože to právě řek?! Vypadám... roztomile?! "Uvidíme se později? Musím běžet, máme tělocvik první hodinu..." oznámil otráveně s protaženým obličejem a utíkal do klučičích šaten. Zmizel tak rychle, že ho Maiko ani nestihla pozdravit. Naneštěstí cestou potkala Koua. Opět změnila směr. "Počkej!" jemně ji vzal za paži a díval se jí přímo do očí s velkou kuráží, "Jen chvilku."
  "Zakari..."
  "Fajn, nechoval jsem se zrovna nejlíp. Vím, že jsem ti ublížil, promiň mi to. Vím, že mě nemáš ráda a máš pro to důvod. Teď jsem se ale změnil, ukážu ti, jak moc jsem se změnil. Chtěl jsem, abys to věděla, protože... ty nejsi špatná osoba."
  "Co pak bylo v ten první den?"
  "To jsem... tě chtěl jen pozdravit, jenže... nějak mi to ujelo. Promiň, myslím to vážně."
  "Dobře, pak-"
  "V pohodě, nemusíš se mi omlouvat," řekl a usmál se.
  "Dobře, neměla jsem to ani v plánu."
  "J-jasně, že ne..."

  Když byla Maiko poblíž Zakariho, cítila se opravdu nepříjemně. Ale nebylo to kvůli tomu, že ji kdysi šikanoval. Vlastně právě teď k němu necítila žádnou zášť, i přesto, že ho nenáviděla vážně dlouhou dobu. Ten pocit, který právě teď pociťuje, když je poblíž Zakariho, je... možná něco jako láska. Byl to spíše pocit, kdy má člověk potřebu u sebe mít někoho, koho u sebe v podstatě mít nechce. Jenže Maiko si to nedokázala přiznat. Přece jen jí šikanoval, to se nedá tak snadno odpouštět. Ale proč se její pocity k němu, změnili? Byl ten první a hlavní důvod, proč Maiko začala kluky nenávidět. Je možný, že by Kou Zakari mohl být její první... láska? Je opravdu zmatená, ohledně jejích pocitů, které k Zakarimu právě teď chová. Jen zkrátka neví, jak by se měla před ním chovat.

  Kou se včera choval opravdu zvláštně. Dokonce i věděl, kde bydlím. Je to úchyl? P-počkat... Ko- myslím Zakari! Plánuje snad něco? Co když si ze mě chce zas udělat srandu? I když mě doprovodil domů s tím jeho pitomým kolem, pořád ho nenávidím.
  "Maiko, jsi tu pořád?" zeptala se Atashi.
  "Hm?"
  "Můžeme jít? Potřebuju si koupit oběd,"
  "Promiň, Atashi. Musím teď něco zařídit. Uvidíme se ve třídě!"
  "Hey, Maiko! Počkej!... Ach, co to s ní dneska je?"
  "K-... Zakari!" Zatraceně!! Musím ho přestat nazývat tím jeho zatraceným jménem!
  "Čau," pozdravil.
  "Ty pitomej idiote! Myslíš si, že nevím, že něco plánuješ?!"
  "Co-... nemám ani tucha, o čem to mluvíš," odpověděl zmateně.
  "Nehraj si se mnou, je to jasný?!"
  "Cože?"
  "Kdo si sakra myslíš, že jsi?!"
  "... Kou... Zakari?"
  Maiko ho praštila do ramene, "Myslíš si, že je to vtipný?" a pak se odebrala do své třídy. Vlastně ani neměla v plánu na něj řvát před očima všech studentů. Ale zabloudila se ve svý mysli a přestala se ovládat. Udělala to, co jí říkal mozek. Teď ale nejspíš ví, že to byla pěkná hloupost a přehnala to.

  Kou čekal se svým kolem před školními branami na Maiko, až půjde domů. Pak po několika minutovém čekání, konečně vyšla ze školy. Kou se natáhl a mávl jen rukou, aby ji pozdravil. Pak si to ale raději rozmyslel, protože si uvědomil, že ho Maiko stále nenávidí, a tak by mu nezamávala zpátky. Maiko si všimla, že tam čeká. Rychle změnila směr, aby s ním nemusela mluvit, jenže on ji stejně zastihl. "Chtěla bys zas odvést?" zeptal se Kou, ale žádnou odpověď nedostal, "Héj, umíš mluvit?"
  "Přestaň, nejsme přátelé," řekla mu a šla dál. Kou ale šel těsně za ní i se svým kolem.
  "Ale mohli bychom," poznamenal.
  Maiko se zastavila a podívala se na něj, "Proč jsi najednou tak milý?"
  "Měl bych snad být hrubý nebo co?"
  "Možná že jo, protože tohle nejsi ty."
  "Co myslíš tím... že to nejsem já?"
  "Byl jsi vždycky arogantní blbeček. A teď mě chceš doprovázet domů?"
  "Jo, jak jsi řekla. Byl jsem. Už nejsem ten malej kluk, co ti furt ubližuje. Dokážeš to prosím pochopit?"
  "Jak mám vědět, že si ze mě zas neděláš srandu?"
  "Prostě... mi zkus věřit," opatrně ji vzal za obě ruce a možná se pokusil o úsměv. Maiko se vzdálila a prudce trhla oběma rukama, aby se s Kouem už nedotýkala. Chtěla si rychle vymyslet nějakou výmluvu, aby s ním už nemusela být. Jenže Kou nepotřeboval žádné výmluvy, od toho stačilo jen utíkat. A tak nic neřekla a utíkala od něj co nejdál. Za rohem se zastavila a udýchaně se opřela zády o studenou zeď. Zhluboka se nadechovala... její srdce bilo hlasitě a rychle. Tvář měla celý zrudlý. Ale ne proto, že utíkala. Bylo to proto, že ji Kou chytl za ruce.

  Kou Zakari... jde na tu samou střední? To snad ne. Proč on? Proč teď?
  "Jsi v pořádku?" optala se ji starostlivě Atashi.
  "Jsi si tím jistá?"
  "Jistá s čím?"
  "O Zakarim."
  "Ne, nejsem. Jen jsem to zaslechla od pár kluků... nejspíš jeho přátelé."
  "On nemá žádné přátele," řekla Maiko a trošičku se ušklíbla.
  "To je pravda. Ale třeba si nějaký za to léto udělal."
  "To těžko. Vždyť je to psychopat."
  Když bylo Maiko šest let a začala chodit na Katsuragawu Základní školu v Kjótu, byla šikanována ďábelským chlapcem, Kou Zakarim. Říkával Maiko, jak je ošklivá, že se nikdy nevdá a zemře sama v bažině, kvůli jejímu ošklivému obličeji. Maiko nikdy nechápala, proč to Zakari dělal zrovna jí. Po roce se s rodiči odstěhovali do Tokya, pak už se Kou a Maiko neviděli dlouhých deset let. Pak se vrátila zpět do města, kde se narodila, aby nastoupila na Hanazono. Tak teď žila v naději, že by ji Zakari nemusel poznat.
  "Hej, není to Tenshi Maiko?" otočila se za hlasem a strnula na místě, "Vzpomínáš si na mě?"
  "Z-Zakari..." zakoktala Maiko skrze zuby. V mysli ho už nejmíň stokrát zavraždila různými způsoby.
  "Správně!" usmál se a popošel k ní blíže, "Doufám, že se ti po mně stýskalo." Řekl nechutně přeslazeným hlasem.
  "Proč tu jsi?"
  "Mám stejnou otázku, ty příšero."
  "Ty bastarde..."
  "Co? Říkalas něco?"
  "Bas-!"
  "Hej, co se to tu děje?" zeptal se nějaký vysoký kluk, kterého Maiko vůbec neznala.
  "A ty seš kdo?" zeptal se ho Zakari bez špetky respektu.
  "Nemusíš se zajímat o moje jméno, spratku."
  "Cos to-"
  "Jsem předsedou třídy 2-C."
  "O-och... jasně..." zakoktal Zakari a zmizel raději předsedovi z očí.
  "Uděláš nejlíp, když se od něj budeš držet co nejdál," navrhl předseda Maiko a zmizel v budově školy.
  "Páni, tak skvělý kluk!!" řekla obdivně Atashi.

  Když škola skončila, Maiko se setkala s Kouem a jeho přáteli u školní brány. Všiml si ji a šel k ní, ale bez svých přátel.
  "Co chceš..." řekla Maiko chladně, aniž by se mu podívala do očí.
  "Um..." poškrábal se nervózně na tváři, "o-omlouvám... se..."
  "Cože?" 
  "Řek jsem... že... s-se omlouvám! Copak seš hluchá?"
  "Proč?"
  "No jestli seš hluchá, tak promiň, nevě-"
  "Ne, proč až teď? Po... deseti letech..."
  "Hele, jen jsem se chtěl omluvit, jasný? Tak mě nech bejt,"
  "Myslela jsem si, že si sem přišel, abys mi řekl, že jsem zrůda, která zemře bezdětná v bažině."
  "Co? Zešílelas? Proč bych to říkal?"
  "Protože seš idiot."
  "He? Cos- ach... zapomeň na to."
  Co to s ním sakra je? Vyrostl snad z toho malýho bastarda, milý bishounen?! Co to je?!
  "Um... hej, deš teď domů?"

  Maiko a Kou jeli společně domů Kouovým kolem. Moment... zdá se mi to, nebo... mě Kou Zakari zrovna doprovází domů? Proč je tak najednou milý? Měla bych se zeptat?
  "Hele, fakt jsem se chtěl jen omluvit." Oznámil Kou.
  "Ale já pořád nevím proč. Proč ses prostě neomluvil předtím? A proč-"
  "Chtěl jsem jen vypadat hustě, jasný? Byl jsem hlupák a nepřemýšlel jsem, co dělám. Neuvědomil jsem si, že ti tím můžu ublížit, tak promiň..."
  "Už se mi omlouváš po třetí." Poznamenala Maiko zvesela.
  "Nemůžem se o tom přestat bavit? Bylo to před deseti lety..."
  "Fajn,"
  "Tvůj barák?" optal se Kou a zastavil kolo.
  "Jo, děkuju za odvoz." Na to Kou jen kývl hlavou, "Počkat... jak víš, kde je můj dům?" zeptala se zmateně Maiko.
  "N-nevím!!!" zaječel na ni a rychlým tempem odjel na svým kole pryč.