Kenji, Kazuya, Kira a jejich sensei Yamato stáli před Ichiraku Ramen, stánek, kde prodávali chutné nudle. Yamato sensei se postavil před ně, nervózně se na své studenty usmál a podrbal se na hlavě. "Co se takhle napřed najíst, než začneme s misí?" jako první vešel do stánku a usadil se na červenou barovou židli. Studenti ho následovali. "Začíná se mi líbit," zakřenil se Kazuya a zajistil si místo vedle učitele. Kenji protočil panenkami a pak se obrátil na senseie. "Yamato-sensei, neměli bychom spíš plnit mise?"
    "Neuškodí, když budete mít plné žaludky," usmál se Yamato a pustil se do nudlí, ze kterých se vznášela vonná pára.
    "Jo Kenji, co pořád máš?" otázal se ho nevrle Kazuya a téměř jedním douškem stihl sníst celou misku teplých nudlí. Kira se do konverzace nepřipojila a raději se pustila do jídla, než jí to stačí vystydnout. Kenji se staženým obočím, si zkřížil ruce a díval se do své zatím nedotknutelné misky ramenu. Kazuya si toho okamžitě všiml a též nemohl spustit oči z Kenjiho misky. "Sněz si to, jestli chceš," pobídl ho a Kazuya bez zaváhání Kenjimu sebral misku z dohledu. Kenji nad tím jen zakroutil hlavou a vstal ze židle. "Kenji, kam jdeš?" zeptal se zaskočený Yamato-sensei a strkal si do pusy poslední kousky nudlí. "Budu čekat venku, z toho jídla mi je zle." Ani se neotočil, když odpovídal. Posadil se na nejbližší lavičku, kterou uviděl. Kira se podívala po Kenjim a pak obrátila pohled na učitele. Ten se jen opět nervózně zašklebil a odvrátil se od ní. Měla dojem, že z ní má sensei nahnáno, protože věděl, že je v něčem jiná, než ostatní. A to jí štvalo, opustila stůl i zbytky v misce, vyhledala očima Kenjiho a mlčky se posadila vedle něj. Yamato se ohlédl za oba učně a spustil: "S těmi dvěma asi nebude lehké začít konverzaci, co?" a usmál se na Kazuyu, který tam jako jediný zůstal sedět.
    Po tom, co se ne všichni najedli do syta, vyrazili dlouhou cestou do kopečku. Zatím nikdo, krom Yamata, nevěděl, kam vlastně míří, dokud tam nedorazili. Kazuya únavou padl na zem a oddychoval, jako by právě běžel maratón. Byl vůbec rád, že tak dlouhou cestu dokázal zdolat. "Jsme tady," zvolal Yamato a zaklepal na stará dvířka domku, která stála před nimi. Z domku vyklouzl stařík a usmál se, když je uviděl. Každému do ruky podstrčil vodítko. "Budeme venčit psi." Yamato se podíval na každého učně zvlášť a nervózně se opět zasmál. Nikdo z učňů nic nenamítal, samozřejmě až na Kazuyu, který měl vždycky plnou pusu chytrých řečí. "Venčit psi? Kde jsou pořádné mise? Házení kunaiů a shurikenů po nepřátelích..." podíval se na vodítko pro psa, "Co je tohle?"
    "To je vodítko," Yamato se podíval po provázku, který Kazuya držel v rukou, "aby ti pes neutekl," dodal a pokusil se o úsměv. Místo toho mu jen zacukalo v koutcích a tak toho nechal. Kazuya se na něj jen podíval a vzdychl si.
    "Odmítám plnit tuhle stupidní misi!" namítl po chvíli a odhodil provázek na zem. Kenji si vzdychl, pleskl ho po hlavě a narval mu provaz zpět do ruky. "Nemel," jakmile se k němu Kenji otočil zády, Kazuya zkroutil obličej ve zvláštní grimasu a přitom na něj vyplázl jazyk, Kira se tomu jen zahihňala. Kenji pojistil provázek černému štěněti okolo krku, to samé udělali i Kira a Kazuya, až na kapitána Yamata, který se posadil vedle staříka a dal se s ním do hovoru. Kenjiho, Kazuyu a Kiru vyslali se psi na dlouhou túru až k tamějšímu potůčku, který zahlédli až kilometry daleko přímo u lesa. Než si Kazuya stačil stěžovat, jeho pes vystartoval spolu s ostatními, a Kazuya se jen bezmocně vláčel po zemi a řval o pomoc.
    "Tak jak jste si vedli?" optal se je kapitán Yamato, když se jeho tři vyčerpaní učňové, vrátili z mise.
    "Tohle je zatraceně na houby! Celou cestu mě tahal pes. Nemělo by to být naopak?" ozval se Kazuya a sotva stačil popadat dech. Byl celý ušpiněný od prachu a oblečení měl lehce potrhaný.
    "Mohl bys toho nechat? Pořád jen meleš a meleš. Jsi tak otravný..." Kira se otočila na patě a razila si cestu zpět, aby tam s tím blbcem nemusela strávit o minutu déle, než je třeba. Kazuya lehce zrudl, byl naštvaný a zároveň překvapený. Bylo to totiž vůbec poprvé, co ji slyšel promluvit.
   "Má recht," souhlasil Kenji a společně s kapitánem Yamatem následovali Kiru.
    "Co...? Vždyť jsem nešel ani po svých!" odfrkl si a cestou zpět navztekaně kopal do kamínku.

    Kira se zhluboka nadechla, otevřela dveře od třídy, do které byla přidělena a vstoupila. Nikdo jí naštěstí nevěnoval pozornost. Posadila se na pravou stranu blíže ke zdi. Sledovala ostatní děti ve třídě a snažila se napodobovat chování jako oni. Bylo to totiž poprvé, co byla někde mimo svůj domov a nebyla to nemocnice. Byla tak ráda, že konečně mohla vyjít na čerstvý vzduch a být mezi lidmi jako normální člověk. Nakonec se těch necelých jedenáct let vyplatilo. Sice se zotavila z té nemoci už v osmi letech, ale doma musela zůstat další čtyři roky, aby se z nemoci zotavila úplně. Nemoc na ni samozřejmě nechala menší známku a tou bylo, že v ní žil démon, která si říkala Sayuri. Nikdy sice Sayuri neviděla, jak doopravdy vypadá, ale považovala ji za nejlepšího přítele, kterého kdy za celý život měla. A většinou toho moc nenamluvila. A když už ano, Kiře se obvykle dostala mrzutá odpověď.
    "Podívej Sayuri, je jich tu spousta,"
    "Hm," odpověděla bez zájmu Sayuri.
    Vedle Kiry se po levici posadila o kousek menší dívka s modrými krátkými vlasy. Usmála se na ni a upřela zrak na její oči. "Kirino Ahi," představila se a strčila Kiře ruku pod nos. "Yume... Kira," představila se též, ale ruku si s modrovláskou nepodala. Ta si toho ani nevšimla a prohlídla si ji zblízka. "Ty jsi v Listové nová?" Kira jen zavrtěla hlavou. "Nikdy jsem tě tu totiž neviděla."
Možná proto, že jsem byla nemocná a nemohla jsem chodit ven a hrát si s kamarády, jako ty, pomyslela si Kira. Myšlenka však zůstala nevyřčená, možná by jí zněla dost jízlivě. "Máš... zajímavý oči," začala opět konverzaci Ahi a sledovala její oči, které měly každá jinou barvu. Kira se jen usmála, ale nepoděkovala. Nebyl to ten pohled té... odpudivosti, jak si myslela. Byla to jen dětská zvědavost. "Líbí se mi," pokračovala Ahi a zamrkala svými velkými kukadly, s barvou tmavě modré. Kira nikdy nepochopila, proč má takovéhle oči. Nevěděla jestli to je normální nebo ne. Přála si je ale mít stejně krásné jako je má Ahi. V tu chvíli se jí rozbolela hlava jako čert. Chtělo se jí bolestí řvát, ale zatnula zuby a chytla se za hlavu. "Kiro, co se děje?" zašeptala otázku a strach se jí leskl v očích. Kira takovouhle bolest naposledy cítila, když měla tu nemoc. Svíjela se v hrozných bolestech, v mukách. Ne, nemohlo se to vrátit! Pomyslela si vyděšeně. Najednou bolest ustala velkou rychlostí. Jenže když otevřela oči, nebyla tam, kde byla předtím. Byla někde, kde bylo prázdno.
    "Ne, nic se neděje." Odpověděla po chvilce. Jenže když se znovu podívala na Ahi, nebyla to Kira. Možná, že vypadala úplně stejně, akorát hrozivěji. Modré oko se zbarvilo do lehce rudé barvy a světlé hnědé vlasy jí o stupeň ztmavly. Ahi nevěděla, jestli to vidí i ostatní nebo jen ona. Rozhlédla se, jestli si toho někdo všiml, jenže jim nikdo nevěnoval pozornost. Podívala se zpět na jinou Kiru, ta se opět chytala za hlavu a barvu vlasů už měla normální. Ahi kamarádce zvedla hlavu a podívala se jí do očí. Taky normální. Všimla si slz, které měla na krajíčku. Než se stačila podělit s ní o to, co právě viděla, do třídy vešel vysoký muž, který měl uvázaný culík a na obličeji byl poznamenaný velkou jizvou přes nos. Narovnal si čelenku, která dokazovala, že je ninjou patřící do Listové. Zářivě se usmál na celou třídu a spustil, "Jsem Umino Iruka a dnes vás naučím, jak se dělá Henge no jutsu a Kage bunshin no jutsu. Až je budete zvládat, každého z vás přiřadím do týmů. Zda postoupíte, je jen na vás." Položil štos papírů na stůl, které doposud držel v náručí a předvedl, jak se dělá Henge no jutsu. Prostředníček a ukazováček vztyčil nahoru a ostatní prsty schoval, to samé provedl i na druhé ruce. Přiložil si je k sobě, pravou ruku posunul víc dolů a vykřikl: "Henge no justu!" kolem senseie se zamlžilo, pára zmizela a místo Iruky-sensei tam stál samotný Hokage-sama. Opět se zamlžilo a stál tam opět Iruka-sensei. "Jak jste zjistili, je to jutsu přeměňování v někoho jiného. Učiňte to samé, ale ten, ve kterého se proměníte, budu já." Zase si narovnal na čele čelenku, která se blyštěla čistotou. Iruka-sensei vyvolával žáky jmény, aby předstoupili a ukázali, co umí. Přitom je známkoval a zaškrtával něco do tabulky, kterou měl před sebou. Všichni Henge no jutsu zvládli bez problému, až na jednoho žáka. "Vedli jste si výborně, krom Naruta!" podíval se na blonďatého chlapce a probodl ho pohledem. Všichni kolem Kiry si začali šeptat, něco málo z toho zaslechla. "Naruto? Není to ten kluk?" "Pořád dělá jen problémy!" "Naruto by se nikdy neměl stát ninjou!" "Idiot." "Máma mi řekla, ať se od něj držím dál." "Celá vesnice ho nenávidí!"  Zřejmě chlapce moc v lásce neměli. Být nemocná s možností, že by mohla klidně i umřít, se jí nelíbilo a bála se toho. Ale být nenáviděn celou vesnicí... to je ještě horší než smrt samotná.
    Po chvilce odpočinku Iruka-sensei předvedl i Kage bunshin. Udělal stejnou pečeť, akorát s tím rozdílem, že prostředník a ukazovák na levé ruce natočil doprava a vznikl z toho takový křížek. "Kage Bunshin no jutsu!" vykřikl. Vedle něho se to zamlžilo, stejně jako se zamlžilo kolem něj předtím. Vedle jeho pravici se objevil druhý Iruka-sensei, který jim zamával a pak zase zmizel. Opět volal žáky jménem, aby předvedli, co umí a co si pamatují. Bodoval a zaškrtával v tabulce. "Všichni jste si vedli opět skvěle, až na Naruta!" podíval se směrem na chlapce. "Proveďte Kage Bunshin znovu!" ozvalo se spousty negativních názorů. "Iruko-sensei... i ti, co uspěli?" zeptala se nejistě růžovovlasá dívka. Když se otočila ke Kiře zády, měla tam bílý kruh. Byla z klanu Haruno, bratr jí tolikrát popisoval členy i symboly různých klanů, že je téměř znala nazpaměť. "Ano. I ti, co uspěli!" opět se ozvala vlna negativních názorů, tentokrát na Naruta. A tak prováděli Kage Bunshin i Henge znovu a znovu, dokud Iruka nebyl dostatečně spokojen s Narutovými dovednostmi.
    "Tak a teď, když jste se trochu procvičili, každého z vás přiřadím do týmů." Všichni se posadili a svalili se na lavici, jak už nikdo z nich neměl dostatek sil a ani chakry. "Tým 8, Inuzuka Kiba, Aburame Shino a Hyuuga Hinata! Tým 10, Akimichi Chouji, Nara Shikamaru a Yamanaka Ino..." Kira přestala vnímat, dokud nezaslechla své jméno mezi dalšími dvěma. "Tým 14, Akihime Kazuya, Igarashi Kenji a Yume Kira!" ani jednoho z nich neznala a ani nevěděla, který z nich je Kazuya a kdo Kenji. Doufala ale, že si s nimi bude rozumět a budou spolu od nynějška pracovat jako tým... tým 14!
​

    Bylo to už osm let, co Inori Yume zemřela po svém posledním porodu. A sedm let, co Kira trpěla jakousi nemocí, pro lidi údajně téměř smrtelnou. Doktoři řekli, že může přežít, ale není to jisté, šance byla velmi malá. Říkali spoustu věcí, jenže si Kazama nemohl vybavit co přesně. Bloudil svou hlavou, aby si znovu přehrál, co doktoři říkali.
    "Je to prokletí. Uživatelé Henkanu -a že jich je opravdu málo- mají v sobě démona, který vám pomáhá, když jste ve velkém nebezpečí. Jsou silnější -také mrzutější- než uživatel Henkanu. Mají větší kontrolu nad vaším tělem. Je to v podstatě váš protiklad. Bohužel během přeměny, která může trvat i roky, zemřel každý druhý člověk, kterého zastihlo tohle neštěstí,"
    Podíval se na svou malou sestřičku. Už jen pohled na ní vypovídalo, že hodně trpí. Přesto se ještě dokázala usmívat přes všechnu tu bolest, kterou právě teď cítila. Ale její bledý úsměv, nebyl pravý. Byl falešný, bolestný. Potkalo jí neštěstí, se kterým teď musela žít, s velkou bolestí. Kdy už to přestane? Kdy se budu moct podívat na svou sestru, aniž bych viděl bolest na její tváři?! Vztekal se Kazama a bouchl pěstí do stolku. Udělal v ní malou díru a třísky se mu zaryli hluboko do kůže. Sykl bolestí, ale ani zdaleka to nebolelo tak, jako se dívat na svou malou, téměř umírající sestřičku. Tolik ho to bolelo, štvalo ho to. Nevěděl, co má dělat, ale udělal by cokoliv, aby Kira byla opět zdravá a žít si normální bezbolestný život, jako ostatní děti. Jenže zázraky se nedějí jen tak...
 
    Bolelo jí to, chtělo se jí řvát z plných plic. Chtěla tu příšernou bolest vymazat, nemyslet na ni. Nejraději by si klekla na kolena a poprosila sama Hokageho, aby ji zabil, aby tu bolest z ní vyrval. Jenže Kira se snažila bojovat dál a i přes tu všechnu děsnou bolest se snažila usmívat, užívat si života. Zapomenout na to, co se s ní děje. Chtěla se smát, být veselá jako ostatní děti z vesnice. Chtěla vědět, jaké to doopravdy je... být šťastný. Ten pocit štěstí, chtěla ho znát. Místo toho trčí doma a od rána do večera se dívá, jak čistě modrá obloha postupně tmavne v tu nejtemnější černotu. Stejně jako ta, která ji pomaloučku pohlcuje i zevnitř.
    Ne! Zavrtěla hlavou, jako by se jí podařilo setřást tu šílenost v ní. Nikdy v životě by to nahlas neřekla, ale chtěla zemřít... hned teď.
    Uběhl rok. Všechno bylo stále stejné, jako předtím. I ta bolest. Pokaždé, když se Kira podívala na sebe do zrcadla, viděla jen malou vychrtlou holčičku s bledou pletí jako smrt. Lehce se dotkla konečky prstů své pobledlé tváře. Cítila, jak jí lícní kosti vystupují na povrch. Promnula si mezi prsty své dlouhé hnědé vlasy. Začaly jí vypadávat. Zamračila se na svůj odraz v zrcadle. Sevřela velký chuchvalec vlasů v dlani a praštila do zrcadla, až se roztříštil. Malé úlomky skla se jí zabořili do nohou a na hřbet ruky. Ruka jí začala krvácet, jenže jasně rudé krve si nevšímala. Otevřela dlaň a podívala se na prameny hnědých vlasů. Zahodila je na zem a dupala po nich, jako by mohli za to, že je nemocná. Chtělo se jí zaklít, vylít si na někom tu příšernou zlost, kterou v sobě dusila už spousty dní. Připadalo jí totiž, že je to vždycky ona, kdo trpí za všechny...
    Za pár chvil se jí z té krve začalo dělat hodně mdle.
    Dveře se otevřely, "Cos to provedla?!" byl to Kazamův hlas. Byl naštvaný, zuřil. Posadil Kiru na malou židličku a hedvábným obvazem jí začal omotávat zraněnou ruku. Na hřbetu ruky jí nakonec udělal hezkou a úhlednou mašličku. Hlasitě si vzdychl a pak začal uklízet střepy od zrcadla.
    "Bude to... v pořádku?" zeptala se Kira a přitom si hrála s mašlí na hřbetu své ruky. Kazamovi chvíli trvalo, než otázku pochopil. Opět vzdychl a uklízel dál. Než odpověděl, chvíli mu to trvalo. I když odpovědět nechtěl a nevěděl jakým způsobem... popravdě ani nevěděl, jestli to bude vůbec někdy v pořádku. Nevěděl, jestli to vůbec přežije.
    "Jo, bude to v pořádku." Zalhal a usmál se. Kdyby jí řekl to, co si doopravdy myslí, nejspíš by to nepochopila. Nevěřil, že to bude v pořádku, ale doufal v to. Ale to asi nestačí, vždyť to trvá už osm let! Osm let! Zatraceně!! Zanadával si, měl co dělat, aby zas do něčeho nepraštil. Nechtěl, aby ho Kira viděla takhle, možná by si myslela, že je to kvůli ní. Kira ale věděla, že je naštvaný, mračil se. Bude mít vrásky, pomyslela si a radši přešla na jiné téma, aby na to už ani jeden nemuseli myslet. Aspoň na chvíli.
    "Je to v Akademii těžké?" otázka zněla zděšeně. Byla z Akademie vyděšená, přesto se nemohla dočkat, až do ní začne chodit. Kazama zavrtěl hlavou a spokojeně se ušklíbl. Byl rád, že změnila to nepříjemné téma.
​

    Dnes večer, přesněji v devět hodin zde v Písečné, má proběhnout obřad předávání velitelství klanu Yume. Všichni členové z klanu Yume se sešli v sídle hlavní rodiny. Lidé utvořili velký kruh kolem současného a brzy jmenovaného velitele a dychtivě upírali oči na syny z hlavní rodiny, Dai a Daichi. "Dnes jsme se zde sešli, abychom jmenovali budoucího velitele tohoto klanu, Yume. Rozhoduje se mezi syny z hlavních rodin, Dai a Daichi. A kdo z nich ode dneška převezme velitelství klanu, je..." Všichni lidé v místnosti utichli, neopovážili se ani zakašlat natož se nadechnout. "Daichi," odpověděl po chvilce, nyní už bývalý velitel klanu, Hiroshi. Nový velitel, Daichi, se překvapeně usmál a jeho tvrdý pohled změknul v široký úsměv, od ucha k uchu. Hiroshi Yume podal Daichimu ruku, aby mu poblahopřál a přitom ho poplácal po zádech. "Děkuji vám mnohokrát, otče! Slibuji vám, že jako velitel klanu nezklamu!" řekl nadšeně Daichi a políbil otci hřbet ruky. "Veď tento klan a udržuj ho stejně dobře, jako já, synu." Pověděl mu srdečně otec a po vrásčitých tvářích se mu kutáleli slzy. "Budu, otče!" přitakal Daichi.
    "Přestaňte být tak veselý!" rozkřikl se druhý syn Dai a mrštil sklenkou saké o dřevěnou podlahu. Všichni utichli a věnovali nechápavé pohledy druhému synu, který přetékal zlostí. "Ale no tak, bratře. Nekaž nám zábavu." Řekl pichlavě Daichi a zasmál se. Ostatní se také rozesmáli. "Mlčte!" Přikázal jim Dai a mračil se ještě víc než předtím. Přestali se opět smát.
    "Dai-san, co ti to přelétlo přes nos?" optal se ho bratr, který to také začal brát vážně.
    "To já jsem se měl stát velitelem klanu!"
    "Též na tebe dojde, Dai-san." Řekl v klidu Daichi.
    "Ne! Čekal jsem příliš dlouho," vzápětí vytáhl ostrou katanu z pochvy, "a už mě to přestává bavit!" Švihl katanou před sebe, o snahu trefit bratra do hrudi. Daichi včas uhnul, vrhl se na bratra. Daimu vypadla katana z rukou. Prorazili papírové dveře a Daichi seděl na bratrovi. "Co blbneš Dai-san?! Chceš nás všechny zabít?!" křičel na bratra a třásl s ním jako s hadrovou panenkou. "Zabít? Ano! Včetně tebe, bratře!" vykřikl s šíleným smíchem a najednou se Dai vypařil jako mlha.
    "Kage bunshin...? Otče, vezměte všechny lidi pryč od Dai-sana! A ať se sem nikdo nepřibližuje!" přikázal Daichi a vyhlížel, odkud Dai přiběhne, pokud možno beze zbraně. Hiroshi poslechl syna a hnal všechny do bezpečí. Pak se postavil vedle syna a sebral Daiovu katanu ze země. "Otče, co to děláte?! Jděte pryč!"
    "Daichi, nedělej všechno sám. Tvůj bratr už dávno není malý. Dospěl a zesílil, nesmíš ho tolik podceňovat."
    "Máte pravdu, otče. Omlouvám se!"
    "Neomlouvej se ty kluku hloupá! Jsi velitel!"
    "Bohužel ne na dlouho..." Hiroshi s Daichim se otočili, aby společně mohli čelit Daiovi s kunaiema v obou rukou. "Bratře, nemá smysl začínat tuhle válku! Přestaň s tím, prosím!" vymlouval mu Daichi, však marně. Na to Dai nic neřekl a vztekle mrštil po něm kunaiem. Daichi se mu vyhnul, ale když se otočil, Dai držel pod krkem Hiroshiho a na hruď mu mířil kunaiem.
    "Chápu, hodil si po mně kunaiem, aby si odvedl i otcovu pozornost. Chytré,"
    "Nech toho Daichi, nepotřebuji, aby si mě neustále chválil jak malého spratka!"
    "Co vůbec chceš?"
    "Není to snad jasný, ty hlupáku?! Dobře víš, že to já jsem se měl stát velitelem."
    "A kvůli tomu, že jím nejsi, hodláš ohrozit celý klan?!"
    "Nejenže ho ohrozím, hodlám ho celý povraždit a spálit i s tebou!"
    "A co s tím má společného velitelství klanu?!"
    "Všechno! Copak nevidíš, jak se dívají na tebe a jak na mě?! Tebe vždycky obdivovali a říkali jak úžasný a schopný jsi! Ale o mě nikdo ani nezakopl! Já byl vždycky jen mladší bráška úžasného Daichiho-san!"
    "Ty ale jsi pořád můj malý bráška,"
    "Přestaň se nazývat mým bratrem! Už dávno jím nejsi!"
    Daichi se narovnal a popošel blíž k bratru a otci, stále přiškrceném. "Dai-san, ukončeme to už."
    "Abych se po tomhle na tebe díval a byl nucen tě poslouchat? To určitě," napřáhl pravou ruku vzhůru a kunai bodl starci přímo do hrudi. Hiroshi krátce a tiše vzdechl a padl na zem, už mrtvý. "No jo, otec nebyl už zrovna nejmladší, co?" zasmál se Dai a ještě si do mrtvoly kopl. Daichi zařval, všechna jeho zlost, veškerá jeho nenávist k bratru vzrostla. Chtěl otce pomstít, jenže než stačil Daie stihnout, vypařil se neznámo kam. A Daichi s brekem klečel u otce v náručí a jeho stále teplé tělo pevně svíral k sobě jako by byla vzácnost.
    Na řev Daichiho Yume, všichni členové klanu Yume zpozorněli a hnali se za hlasem. Lidé se zděsili a zakryli svým dětem oči, aby neviděli to, co nemají vidět. Nikdo z lidí neměl tu odvahu vykročit vpřed a odnést Daichiho-sama s panem Hiroshim pryč. Pouze jeden, mladík s hnědými vlasy i oči, které byli mírně vyděšené. Přiklekl si k Daichimu. "Daichi-sama, pojďme odnést Hiroshiho-dono." Daichi beze slov vstal a otce nesl v náručí.
    Položili Hiroshiho na slaměnou měkkou postel a přikryli ho bílou látkou. "Daichi-sama, už tu není bezpečno, že?" otázal se pevným hlasem mladík a díval se na obrysy Hiroshiho těla. "Ne, to asi není..." přitakal, "Jak se jmenuješ, chlapče?" "Kazama," odpověděl mladík rázně. Daichi mu položil ruku na ramena a vzhledem k situaci, se dokázal i usmát. "Jsi opravdu statečný chlapec, Kazamo-kun. Byl by z tebe velice dobrý velitel,"
    "To si nemyslím, Daichi-san. Ale, mistře... má matka řekla, že bychom se měli přemístit do Listové." Na to Daichi pouze přitakal s malým úsměvem na tváři.
    Čtyři lidé dorazili k bráně Listové pozdě večer, v době, kdy už většina lidí spalo. Pouze dva strážní u bran byli vzhůru. Vytáhli kunaie v případě, že by to mohli být nepřátelé. "Kdo jste!" otázali se oba strážní najednou.
    "Lidé z klanu Yume, přicházíme v míru z Písečné!"
    Strážní odložili kunaie. "Co se stalo?"
    "Druhý syn z hlavní rodiny zešílel, na všechny zaútočil, když jsme se přemisťovali do Listové..."
    "Kde je teď váš velitel?"
    "Nevíme, ale prosím, pomozte mé ženě, brzy bude rodit!"
    "Dobrá, pojďte dovnitř. Kotetsu, přiveď lékařský ninji, ať se postarají o tu ženu."
    Áááááááááhh!
    Řev Inori Yume se rozléhal po celé místnosti. Na chvíli ustal, pak se ozval řev čerstvě narozeného dítěte. "Inori, je to holčička..."
    "Je nádherná... má nádherné oči." Matka se podívala do očí dítěte, pravé oko modré a levé oko černé. "A jméno dítěte?" zeptal se jeden z lékařských ninjů.
    "Yume Kira," zašeptala a políbila své dítě na čelo, "to je jméno dítěte,"