Andělé a Démoni - 4. Capitulum

    Potřebovala zjistit něco víc. Jen Mindyina minulost jí nestačila. Sestra Marie jí o ní neřekla zcela ne vše. Věděla, že tají něco, co je velmi důležité, pod pokličkou. Jestli se ale Mindë odpřisáhla, že nikomu nic nepoví, nejspíš to z ní asi ani nevymámí. Lissanthy se pokoušela vzpomenout si, co to ještě sestra říkala. Něco velmi důležitého...
​    Ta kniha!
    Ach ano, říkala, že se o Mindë psalo v knize, jenže byla pouze jedna a to originál. Pokud ta kniha stále existovala, musela ji najít. Jistě tam najde všechno, co vědět chce. O to víc doufala, že ji najde zcela nedotčenou. Jenže kde měla knihu o Mindë hledat? Kdyby se na to zeptala sestry Marie, určitě by jí to neřekla: "Už se ani nepamatuji, jak se ta kniha jmenovala. Navíc je to už strašně dávno, co jsem ji držela v rukou. Teď už nejspíš leží zaprášená v rozkladu někde v zemi." To Lissanthy přinutilo, aby se snažila tu knihu najít, co nejdříve, než se vážně rozpadne v prach. Pak si vzpomněla na ten večer, kdy o Mindë slyšela poprvé. "A co po ní chcete?" "Zabránit jí v tom, aby se setkala s kýmkoli ze Zeruannu. Nesmí se tam vrátit."
    Nesměla se vrátit zpět, protože by zcela jistě vyvolala 3. arch válku. A nepřátelé, kteří chtějí získat Zeruann pro Ďábla, se chtějí tentokrát 3. arch válce vyhnout. A pokud bude Lissanthy chtít, aby se vrátila a bránila Zeruann, nejdřív musí najít tu pitomou knihu! Nutně ji potřebuje, mohla by tam být totiž cenná informace, která by dokázala zachránit Zeruann a celé Nebe od nepřátel. Možná, že knihu najít nedokáže, ale pokud nějakým způsobem přivolá někoho ze Zeruannu, určitě jí pomůže. Ale jak má přivolat někoho, kdo sídlí nad její hlavou a nejspíš by na pouhé zavolání nepřišel? Vždyť by ani nevěděla, na koho má volat. V tu chvíli, se jí chtělo pořádně zaklít.
    Tak odkud má začít?
    Sestra Marie musí vědět něco víc! Je tu možnost, že mohla klidně lhát. To by si Marie nikdy nedovolila! Snažila se okamžitě tuhle myšlenku zahnat. Přesto, že Lissanthy věřila, že jí sestra Marie nic netají a vše jí pověděla, byla na pochybách. Ne, jistě by jí všechno pověděla...
    Ne, nepověděla.
    Přece jí neřekla, kdo je dcerou archanděla Mindë. Proč? To nevěděla. Marie, jí určitě něco zatajila. Rozhodla se tedy za ní hned teď zajít a vydolovat to z ní. Lissanthy věděla, že o tom sestra nebude chtít mluvit, přece jen to zkusila. Než dorazila k dřevěným oprýskaným dveřím, otevřely se a vyšla sestra Marie. Hned jak zahlédla Lissanthy, která se každým krokem blížila, přidala ke kroku a snažila se nevnímat její volání. Moc dobře věděla, proč za ní Liss přišla. Jenže rychlá chůze jí rychle vyčerpala a Lissanthy jí nakonec dohnala.
    "Lissanthy, vím moc dobře, na co se chceš zeptat."
    "Tak mi to povězte,"
    "Promiň mi to, ale na to teď opravdu čas nemám." Opáčila a dala se opět do pohybu. Lissanthy jí však ani po tom pokoj nedala a přitlačovala ji do kouta.
    "Sestro, stačí jen, když mi povíte jméno."
    "A i kdybys to jméno věděla, co potom?"
    "Vrátila by se přeci zpět do Zeruannu."
    "Nevrátila. Zůstala by tady,"
    "Ne sestro, vy nechápete, oč jde!"
    "Liss, i když je potomkem Mindë, tak se nevrátí. Narodila se tady, na Zemi. Je naučena lidským potřebám a zvyklostem, ne těch vyšších."
    "Sestro Marie..."
    Marie si hlasitě vzdychla a promnula si spánky. Podívala se Lissanthy hluboko do očí. Věděla, že dřív či později, jí to bude muset říct. Jenže teď na to nebyla ta správná chvíle. A kdy bude? Pokládala si tuhle otázku už tolikrát a ani jedinkrát si na ni neodpověděla. Jenže dnes už ví, jak zní. "Matko představená, pospěšte si!" Marie se jen otočila za hlasem a následovala jednu z nejstarších jeptišek v kostele, sestra Magdalena. Tak ani tentokrát Lissanthy nezjistí, kdo je dcerou Mindë. Lezlo jí to pěkně na nervy, sestra Marie jí lezla na nervy. Tedy, i když si to odmítala přiznat. Marie se k ní ještě otočila, než odešla. "Liss, kniha je... je v mém pokoji."
    Kniha? Kniha! Za tohle byla sestře Marii víc, než vděčná. Rozhlížela se kolem, jestli si jí nikdo nevšímá a pak se nenápadně vytratila za dveřmi Mariina pokoje. Pečlivě za sebou zavřela a zamkla dveře. Pak se dala do hledání. Hledala snad všude, pod postelí, pod stolem, pod peřinou a polštářem, za skříní, ve skříni, za zrcadlem, za poličkou... jenže kniha, kterou hledala, nebyla nikde. Musela někde tady být, jinak by jí sem sestra Marie neposílala. Hlavou jí právě vířili spousty nadávek, které raději nechtěla nevyslovovat nahlas. Stoupla si doprostřed místnosti a přemýšlela, kam by jí Marie mohla schovat. Věděla, že k ní Marie není upřímná! Chtěla to už vzdát, když v tom si všimla malé bouličky pod tvrdým kobercem. Lissanthy si klekla na kolena a přejížděla dlaní přes bouličku. Zaťukala, ale nečekala, že jí někdo zaťuká zpátky, zkoušela, jaká místa jsou dutá. Zvedla koberec do výše své výšky a pak ji odhodila stranou. Usmála se, když našla tajný vchod do něčeho, kde mohlo být téměř cokoliv. S trhnutím je otevřela. Čekala, že tam bude tma, jako v pytli. Ale celá chodbička byla osvícená pouhými svíčkami. Cítila, jak se v místnosti začalo ochlazovat. Sešla opatrně dolů po schodech. S bouchnutím tajná dvířka opět zavřela. Chodbička vedla kamsi daleko. Nejistě se dala do kroku a rozhlížela se, aby si byla jistá, že tu nikdo není s ní. Zahnula za roh a o několik kroků dál, zahlédla dvířka. Přidala do kroku, aby tam byla co nejdřív. Když k nim dorazila, položila ruku na studenou kliku a nastala chvíle ticha. Trhla s klikou a pomalu otevírala dveře, které hlasitě zavrzali. Neviděla nic jiného, než tmu. Popadla nejbližší svícen po její levici a osvítila tmavou místnost. Opět pečlivě za sebou zavřela. Ocitla se v kruhové místnosti, kde po obou stranách stáli dvě velké poličky s knihami a vprostřed kruhové místnosti stál prostý stůl, na němž ležela kniha s koženou vazbou. Položila svícen na stůl a ohmatávala si knihu. Zaprášená vůbec nebyla, to znamená, že sem někdo pravidelně chodil. A ten někdo, byla sestra Marie. Na tvrdých deskách knihy, byl silně vyryt název se zlatou barvou: Mindë. Kniha, o které Marie mluvila a kterou Liss hledala. Okamžitě v ní začala zběsile listovat a zarazila se na konci. Vrátila se o několik stránek zpět a všímala si dat, které byli napsány u každého článku. Nebyla to žádná kniha o Mindë, kterou někdo kdysi sepsal a dal dohromady. Byl to deník, který patřil přímo Mindë samotné! Vrátila se zpět na začátek, posadila se a začala číst.

    1. srpen 1399 pátek
    Zajímalo by mne, jaké by to bylo, tam dole na Zemi žít. Jenže když vidím, jak lidé si tam dole ubližují, jsem ráda, že člověkem nejsem.

    30. prosinec 1399 úterý
    Před pár milisekundami jsem život vzala vrahovi. Zabil těhotnou ženu, spousty zabil jich. Nedostala povolení jsem zabít jej. Ach, prosím o odpuštění Boha za to, že zhřešila jsem. Špatně cítím se teď.

    19. květen 1426 sobota
    Lidé, proč žít déle nemohou? Jak přihlížet na smrt ostatních smutné je.

    13. říjen 1440  úterý
    Cosi děje se za zády mé.

    4. září 1460 neděle
    Dostala jsem informaci vzácnou teď. K branám našim přišla informovat nás Gwyllion, padlý anděl z pekel, co poutníky svádí z cest. Povídá, že pod Zemí cosi chystají. Zaútočit chtějí. Nevím proč říct nám to přišla. K naší straně dobra se ale přidat nechtěla.

    22. listopad 1460 čtvrtek
    Dva měsíce po tom, co přišla informovat nás Gwyllion, zemřela. Usekli jej hlavu a utrhly křídla za zradu.

    27. srpen 1464 úterý
    Celý měsíc července odehrával se boj zde na Zeruannu. Padlý andělé získat chtěli jednu ze zemí nebeských. Strana dobra vyhrála. Už čekáme jen na útoky další.

    Lissanthy přestala číst a promnula si oči. Zalistovala a zastavila se u roku 1789, rok, kdy se uskutečnila 2. archválka. Liss se dala opět do čtení.

    3. srpen 1789 sobota
    Červenec, tentýž měsíc, kdy odehrála se 1. archválka. Démoni opět chtěli Zeruann získat pod moc svou, strana dobra vyhrála znovu. Kdo ví, zda si pro zemi nebeskou přijdou znovu, proč by také? Nechci už války žádné. Proč žít v míru nemůžeme?

    5. leden 1790 pondělí
    Jaká škoda, že Alsenor, ano, můj muž, nedočkal se narození dcery mé milované. Po mé babičce pojmenovala jsem svou dceru, Lissanthy jmenovala se. Je podobná otci svému, dcera má, ne babička. Miluji ji nadevše.
​
    Liss strnula na místě a dívala se pouze na jedno jediné slovo, na své jméno. To ona je dcerou Mindë! Celou dobu to byla ona! To proto, jí to Marie nechtěla říct. Věděla to celá ta léta, a nikdy by jí to neřekla a ani nepoukázala, kdyby se na to ona sama Liss, nezeptala! V tuhle chvíli byla na Marii tolik rozzuřená, tak moc... Skřípala zuby zlostí, sevřela obě ruce v pěst, až jí zbělaly kloubky a brečela, protože se pravdu dozvěděla až teď... po dvě stě dvaceti čtyřech letech.

Pokračování příště...